16.05.2010 12:59

Manipulace s důkazy

 

Manipulace s důkazy III.


30. března 2009 v 12:11


Manipulace s důkazy, pochybnosti ve prospěch žalobce III.


O tom, že policisté manipulují s důkazy, výpověďmi i svědky jak se jim to hodí snad už dnes nepochybuje nikdo. Jsou ale i případy, kdy se jim nepodaří "přesvědčit" svědky a ti vypovídají jinak, než si přejí. Potom důkazy jednoduše zmizí. Vykradou spis tak dokonale, že zbude jen krycí list se jménem a adresou svědka. Mizí audionahrávky, videonahrávky, počítačové disky, diskety, mizí i počítače, záznamy sledovaných hovorů, svědecké výpovědi, mizí i samotní svědci s lehkostí, kterou by jim mohl závidět i David Copperfield.
V České republice ještě nikdy nebyl dopaden a usvědčen policista, který by se na podobných praktikách podílel. Většina podivných ztrát je přičítána bordelu na policejních ředitelstvích. Ostatně důležité důkazy a listiny mizí i ze soudních budov, takže pro nevysvětlitelná mizení mají pochopení. K manipulacím s důkazy dochází hlavně tam, kde jsou policisté o vině obviněného přesvědčeni, ale pro obvinění nemají dostatečné důkazy - anebo tehdy, když potřebují svůj podíl na zločinech svést na někoho jiného. K tomu je se nejlépe hodí recividista. Recividistovi u soudu věří. Divili byste se kolik let si odsouzení odseděli a ještě odsedí na základě vymyšlených historek notorických recividistů.
Případů, kdy byli odsouzeni nevinní na základě policejního, či justičního spiknutí bych mohl jmenovat desítky. Vždy to však byli v první řadě policisté, kteří oběť s vypracovanými "důkazy" předhodili soudu. Soudce nikoho nemůže odsoudit bez obvinění, které musí dostat primárně od policistů a které musí posvětit státní zástupce. Proto jsou za tyto manipulace odpovědni především policisté a státní zástupci. Jsou však známy i případy, kdy udání pošle na policii i soudce. Potom si můžete být jisti, že vyšetřování letí rychlostí blesku.
Dovolím si na tomto místě zmínit několik mediálně známých případů " usvědčených" zločinců o kterých jsem přesvědčen, že byly policií zmanipulovány a jeden téměř neznámý případ kde byl viník vybrán na základě zaujatého úsudku policejních vyšetřovatelů. Soudci bohužel tyto manipulace neprokoukli, akceptovali je a posvětil rozsudky. Soudy by měly být zárukou spravedlnosti a nestrannosti, ale ukažte mi soudce, který uzná, že se nechal oblbnout zfalšovanými důkazy. Málokdy to uzná i odvolací soud. Omyl si většinou nepřiznají ani lidé sami sobě a proto soudce do jisté míry i chápu.
Pochybnost ve prospěch obžalovaného není v našim trestním zákonu zakotvena a tak se vykládá různě podle toho kdo soudu předsedá.
Netvrdím, že všichni o jejichž vině pochybuji jsou nevinní, myslím si však, že vzhledem k pochybnostem to nemohou tvrdit ani soudci. Na posledním případu se pokusím ukázat jak nepatrný rozdíl v pohledu na trestný čin může rozhodnout o budoucnosti mnohých z nás.


 

Kajínek



Než se stal Kajínek ( kdo si dnes vzpomene na jeho křestní jméno?) špatným svědomím naší justice byl obyčejným zlodějem a šikovným karbaníkem, dost možná i falešným hráčem. Neloupil, nevraždil, nebyl násilník. Ve svém oboru podnikání se hlavně spoléhal na svou šikovnost a vynalézavost. Vykrádal byty tak, že kriminalisté nepoznali zda byt byl otevřen pravým klíčem, či pomocí technických prostředků, které si mimochodem sám vyráběl. Byl hrdý na to, že si zlodějské dovednosti osvojil vlastním důvtipem. Přesto to nebyl žádný Arsene Lupen. Policisté mu byli po čase na stopě hlavně díky tomu, že vysledovali pohyb kradených věcí, což ostatně patří k policejní rutině. Krádež mu ale prokázali jen dvakrát, za což strávil ve věznici ještě za socializmu necelé čtyři roky. Postupně se stával známým číslem, které policistům znepříjemňovalo život. Do Kajínkova života zasáhl rok 1989, kdy se změnily společenské poměry, nikoliv však policisté. Jen se poněkud přibrzdila jejich aktivita. Počátkem roku 1990 bylo po Kajínkovi vyhlášeno pátrání pro sérii vloupání do bytů. Po měsících neúspěšného pátrání na něho náhodně narazila policejní hlídka a chtěla ho zatknout. Kajínek je však odzbrojil, vzali jim služební auto a pohodlně odjel. Nejel daleko, objel jen dva bloky, auto zaparkoval a zmizel. Z pohledu zákona se mohlo jednat maximálně o útok na veřejného činitele podle § 155 a neoprávněné užívání cizí věci podle § 249, protože si věc (auto, zbraně) přivlastnil na časově omezenou dobu - tedy dočasně (asi na dobu pěti minut). Maximálně mu hrozilo i nedovolené ozbrojování podle §185 v prvním odstavci (max. 1 rok). I v souhrnu všech těchto paragrafů stanovením úhrnného trestu, mohl být odsouzen nejvýše k pěti letům za nejzávažnější trestní čin , kterým je útok na veřejného činitele se zbraní v ruce. Policie však žádnou zbraň nezajistila, pouze to tvrdili odzbrojení policisté kterým se těžko vysvětlovalo jak je mohl jeden člověk tak lehko odzbrojit. Mohlo to být pochopitelně i jinak, třeba se nechali uplatit a potom se hájili tím, že jim hrozil zbraní (údajně to měla být plynová pistole).
I kdyby státní zástupce prokázal použití zbraně, což bylo sporné, hrozilo Kajínkovi maximálně deset let v prvním odstavci, takže víc než deset let nemohl dostat. Jenže policie měla z nepovedeného zatčení z ostudy kabát, který byl navíc mediálně nafouknut a policisté se chtěli Kajínkovi pomstít. Když se jim ho po půl roce konečně podařilo chytit, obvinili ho podle § 254 z ozbrojené loupeže ve druhém odstavci, kde však zákon předpokládá u obětí újmu na zdraví, nebo značnou škodu. Svědectví o ozbrojené loupeži poskytli samozřejmě samotní policisté. Jenže "znalci" ohodnotili policejního Favorita na půl miliónu (zřejmě byl pozlacený) a tak soud zcela v rozporu se zákonem odsoudil Kajínka na jedenáct let. Přitom Kajínek nic trvale neodcizil, jen na pět minut neoprávněně použil cizí věc. Dikce zákona je v tomto případě patrná i laikovi. Kvalifikace loupeže vyžaduje zmocnění se cizí věci trvale, násilím nebo pohrůžkou násilí, avšak u § 249 - neoprávněné užívání cizí věci se výslovně hovoří o přechodném užívání cizí věci.
Mimochodem o jedenáct let později tento "rozsudek" okomentoval ministr spravedlnosti Judr. Rychetský slovy : " Z hlediska trestu se mi tento rozsudek nejeví jako zcela legitimní. Kdybych tenkrát byl ministrem spravedlnosti, tak bych asi zvažoval podání stížnosti pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu." Jednalo se o nevídanou justiční zvůli a nerespektování zákonů, o právu nešlo ani hovořit. Lze pochopit, že zostuzení policisté hledali v obvinění tu nejpřísnější kvalifikaci, ale nelze ospravedlnit, soudce, který jejich zlý úmysl posvětil rozsudkem.
Kajínek byl tedy odsouzen a odpykával si svůj jedenáctiletý trest. Po třech letech se dostal poprvé na vycházku a jeho první kroky vedly k tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Novákovi, kterému si postěžoval na nezákonnou výši trestu a žádal ho o to, aby se jeho případem zabýval, popřípadě, aby v jeho prospěch podal stížnost pro porušení zákona. Jak se dostal až k ministrovi do kanceláře a odtud v klidu zase ven je dodnes záhadou. Jisté je jen to, že mu ministr nic neslíbil a doporučil mu, aby si vyměřený trest odseděl. Nevím jak by se tento pán tvářil dnes, kdyby se něco podobného přihodilo jeho klientovi.
Kajínek se cítil právem poškozen a zcela zbaven ochrany zákona se rozhodl, že se do vězení nevrátí. Od toho okamžiku se stal hledanou osobou a jeho osud byl dopředu nalinkován. Není vyloučeno, že i kdyby dostal po právu pět let, že by nepokračoval ve své trestné činnosti, že by jeho skutky nesměřovaly k nebezpečnějším formám ohrožení společnosti. Není ani vyloučeno, že by podobně jako mnozí recividisté nestrávil většinu života v českých káznicích a jeho pobyty na svobodě by se počítaly na měsíce, ale bylo by to v důsledku jeho rozhodnutí za které by nesl následky. Jeho osud se však změnil v důsledku vůle a rozhodnutí jiných.
Případ Jiřího Kajínka není dodnes upokojivě objasněn a dodnes vzbuzuje oprávněné pochybnosti. V zásadě existují dvě verze průběhu vražd, které se staly 30. května 1993 na okraji Plzně. U obou existují pochybnosti, ale jen jedna se vyšetřovala, ta policejní. U obou je zřejmé, že velkým mystifikátorem je buď Jiří Kajínek, nebo podplukovník Ladislav Kadeřábek.
První polovina devadesátých let byla divokou dobou dělení majetků i divokou dobou malých velkých mafiánů. Mnozí si jistě vzpomenou na podivné lidi ve fialových sakách v bílých ponožkách, a nepříliš kvalitních botách, kteří nosili v podpaždí legálně držené zbraně, za sebou dva bodyguady z nichž jeden se vláčel s pětikilovým zařízením, kterému se říkalo mobilní telefon. Většinou se živili provozováním prostituce, "penzionů", fitness center, kde se vedle cvičení prodávaly i různé podpůrné prostředky na růst svalů a drogy, pašováním čehokoliv a půjčováním peněz za lichvářský úrok. V té době se sice nedalo s určitostí říct, zda lichvářský úrok poskytují mafiáni, nebo státní banky, protože to vyšlo nastejno, ale od mafiánů jste dostali úvěr rychleji. Nevýhodou bylo, že na rozdíl od státních bank jste dluh museli v termínu vrátit, jinak vám hrozily velké problémy. Podnikání mafiánů bylo v té době průhledné a sofistika jednoduchá.
Tento druh zločinců se však na pomyslném žebříčku řadil maximálně do druhé ligy. Sami o sobě by na svobodě příliš dlouho nevydrželi a mohli být snadno odhaleni a usvědčeni, kdyby -kdyby už tehdy těsně nespolupracovali s důležitými policisty, kteří byli na jejich výplatních listinách a tito policejní důstojníci socialistických morálních kvalit, neviděli, neslyšeli, nešetřili.
Vznikla tak nejasná šedá zóna podivných podnikatelů a podivných policistů, která ovládala značnou část plzeňského podnikatelského prostředí, která se stala hlavní příčinou tragédie při niž zahynuli dva lidé a další skončil ve vězení do konce života. Dodnes je tento případ obestřen mnoha otazníky a pochybnostmi. Nepochybují jen hlavní aktéři z řad policistů a zainteresovaných soudců, kteří "vyšetřovali" a rozhodovali.
Soudce Pravoslav Polák za viníka určil a odsoudil Jiřího Kajínka. Odsoudil jej na základě důkazů, které mu předložila policie vedená Ladislavem Kadeřábkem.
V Plzni tehdy pod policejní ochranou operovalo hned několik provinčních podnikatelů - mafiánů. Byli si jisti beztrestností a tomu také odpovídaly drsnější metody vymáhání dluhů či vyřizování účtů. Pokud některý z vydíraných našel odvahu a obrátil se na policii, většinou neuspěl a jejich oznámení pravidelně končilo v bezedných šuplících zkorumpovaných policistů.
Oficiální vyšetřovací verze policistů vedených tehdy majorem Kadeříbkem šéfem plzeňské kriminálky byla definitivně stvrzena soudem 23. června 1998.
Podnikatel Štefan Janda byl majitelem několika fitness klubů, které byly tehdy na vzestupu, živil se také pašováním zboží, půjčováním peněz a - vydíráním. Za odměnu vymáhal peníze i pro třetí osoby.
V plzeňské podnikatelské galerce byl jedním z jeho konkurentů Antonín Vlasák, který prý dlužil Jandovi celkem 1,6 miliónů korun. Dluh pocházel zčásti z půjčky a zčásti za blíže nespecifikované služby a obchody ještě z dob kdy spolu vycházeli v dobrém.
O oba podnikatele se zajímala policie a u obou prověřovala podezření z několika trestných činů. Kriminalisté vedeni Kadeřábkem věděli, že Janda vydíral Vlasáka kvůli jeho údajnému dluhu, protože je několikrát žádal o policejní ochranu. Rozdíl mezi normálním vymáháním dluhu a vydíráním je jen ve verbální rovině a často nepostřehnutelný. Stačí pohrozit násilím, nebo takovou možnost jen nastínit a už se jedná o vydírání na které platí poměrně vysoké tresty ( § 235 ve třetím odstavci - škoda velkého rozsahu 5 - 12 let). Policisté odposlouchávali telefony obou podnikatelů a čekali až budou mít dostatek důkazů.
28. května už měli pohromadě dost důkazů proti Jandovi a tak velitel plzeňské zásahové jednotky major Jiří Kreuzer (Vlasákův muž) na poradě vedení navrhl aby k zatčení Jandy došlo ten samý den protože z odposlechu vyplývalo, že by se oba podnikatelé měli ten den setkat a záležitost dluhu vyřešit, tím by získali i nezvratný důkaz Jandova vydírání. Vlasák měl být vybaven nahrávacím zařízením. Šéf kriminálky Kadeřábek však nesouhlasil s navrhovaným termínem akce a odůvodnil to tím, že v pátek se nezatýká, protože pátek je pro policii něco jako malá sobota. Později to Kadeřábek vysvětloval tím, že důkazů proti Jandovi bylo dost a nemělo smysl ho zatýkat právě při přebírání peněz.
Antonín Vlasák (rovněž obviněný z návodu a objednání vraždy) přestože věděl, že se připravuje Jandovo zatčení byl tak krvelačný, že si narychlo obstaral prostřednictvím Alexandra Hegedüse za 100 tisíc korun nájemného vraha, který by ho zbavil problémů s Jandou. Desetkrát soudně trestaný Hegedüs měl pochopitelně rozsáhlé styky s lidmi podobného ražení a tak se obrátil na Kajínka s nimž se dobře znal. Pro Kajínka před dvěma lety, když se nevrátil z vycházky a byl na útěku, zajistil falešný průkaz a řidičák.
Kajínek prý souhlasil, vzal si ze svého arzenálu zbraní (vlastnil dva samopaly, jeden i s tlumičem, šest pistolí a revolverů, deset tisíc nábojů, dokonce i granát) ty technicky nejhorší zastaralé zbraně, zřejmě aby zmátl vyšetřovatele a z dosud nevyjasněných důvodů se rozhodl, že zakázku provede v neděli 30. května, den před zatčením Jandy. Podle policejní verze to byla náhoda protože Kajínek se na svůj úkol připravoval delší dobu. Podle tvrzení korunního svědka žaloby, šestkrát trestaného za násilné trestné činy, cikána Vojtěcha Pokoše, který pro Jandu prý nepracoval jako vyděrač, ale jen jako bodyguard, se Kajínek s Jandou telefonicky spojil, představil se jako profesor Lebeda a navrhl mu nebývalý obchod. S profesorem Lebedou se setkali na schůzce v Praze a dokonce ho vezli v autě - proto si prý Pokoš dobře zapamatoval jeho podobu. Proč je nezastřelil rovnou v Praze není jasné. Nicméně existenci profesora Lebedy zmínil v přítomnosti jinými svědků před smrtí i samotný Janda. Ten však Lebedu popisoval jako hubeného neduživého střízlíka.To však Kajínek, který byl už tehdy posedlý cvičením, nebyl ani náhodou.
Janda byl mrtvý a tak platila verze Pokoše. Zda vůbec byli v Praze za profesorem Lebedou nelze ověřit.
Kajínek, který se na útěku mimo jiné živil i vykrádáním aut se z nejasných důvodů, zřejmě proto aby byl pro jeho vraždu svědek, nechal do Plzně odvést autem osmkrát soudně trestaným Jaroslavem Ďurčim. Ďurči však před soudem nic takového nepotvrdil. Naopak. O tom, že vezl Kajínka do Plzně vypověděl jen na policii, prý pod nátlakem. Ďurči je homosexuál a policisté mu vyhrožovali, že mu zavřou do vězení jeho milence, pokud nepodepíše, že Kajínka do Plzně přivezl. Policie, ani soudce Polák se svědka pro jistotu nezeptali jak Plzeň vypadá ani zda si něco charakteristického z města pamatuje. Zřejmě usoudili, že Ďurči by tak složitou věc nezvládl i kdyby tam skutečně byl (později Ďurči přiznal, že v Plzni nikdy v životě nebyl, ale věřte mu). Jisté je, že policie, státní zástupce i soudce Polák uvěřili policejnímu protokolu a Ďurčiho svědectví před soudem nevzal v úvahu. Podle zákona je však svědectví před soudem rozhodující. Jaké okolnosti přesvědčili soudce Pravoslava Poláka, že Ďurči nelhal na policii, ale u soudu ano, není dodnes objasněno. Jisté je, že Ďurči nikdy nebyl obviněn z křivého svědectví u soudu, stejně tak jako nebyl odsouzen za spolupachatelství.
Kajínek šel tedy místo osudné schůzky pod plzeňskou věznicí Bory a číhal na Jandu. Když se blížilo Jandovo auto, zamával na něho a Janda s bodyguardy zastavil.
Proč opatrný Janda zastavil na odlehlém místě Kajínkovi-Lebedovi když jel na schůzku s Vlasákem není jasné. Nutno připomenout, že nikdo v autě nebyl ozbrojen. Jandu informoval o jeho chystaném zatčení major Jaroslav Kronďák z kriminálky, který ho požádal, aby nejezdil ozbrojen protože by mohlo dojít k incidentu. Tak to alespoň zdůvodňoval Kronďák. Jestli to tak bylo skutečně, nešlo ověřit a proto platilo to, co tvrdil major Kronďák. To, že major Kronďák Jandu s bodyguardy před vraždou odzbrojil potvrdila manželka oběti, která byla přítomna telefonickému varování. O tom, že přísně utajenou akci prozradil policista není pochyb. V policejní mluvě se tomu říká drobné pochybení.
Policejní verze schůzky, kterou potvrzovala i Vlasákova nahrávka předpokládala, že Janda jel na schůzku s Vlasákem pro peníze a u předání měli asistovat policisté. Při jakékoliv jiné schůzce by asistence policistů byla nelogická a podezřelá i pro Jandu.Tato verze se však nenápadně vytratila do ztracena a u soudu o ni nepadlo ani slovo.
Po půl roce vyšetřovací tým policistů určil jako pachatele Kajínka a tehdy se vytvořila i verze s profesorem Lebedou - i ta stála na jediném svědectví universálního Vojtěcha Pokoše, což ovšem bylo svědectví neprůstřelné, protože zbylí svědci byli zastřeleni. Pokošova legenda o Lebedovi byla nutným předpokladem pro vysvětlení bezpečné identifikace Kajínka.
Poslední vteřiny života "podnikatele" Jandy byly zachyceny alespoň ve fonetické formě na magnetofonový pásek, protože nedůvěřivý Janda si rozhovor natáčel. Podle oficiální verze se nahrávka ztratila. Jak? Prostě se ztratila se někde v policejních kancelářích.Byl to klíčový důkaz usvědčující vraha, nebo přinejmenším jeho komplice.V Kajínkově případu se nevysvětlitelně ztratilo důkazů mnohem víc. Pásku si prý vyžádal od vyšetřovatele major Kadeřábek. Od té doby ji už nikdo neviděl a tak mohli policisté tvrdit, že tím, který naposled hovořil s Jandou, byl Kajínek.
Kajínek prý během hovoru s Jandou tasil dvě pistole a začal obouruč pálit. Byl proklatě rychlým střelcem neboť v průběhu zběsilé střelby dokázal jednu z pistolí dobýt novým zásobníkem a přitom druhou rukou dál střílet.
Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, když studoval soudní spis, označil tento výkon za artistický, kterým se měl soud více zabývat - přinejmenším rekonstrukcí na místě činu. Znalci nicméně před soudem ujistili soudce Poláka, že to teoreticky možné je.
Kajínek zastřelil otevřeným oknem auta Štefana Jandu a jeho bodyguarda na předním sedadle Juliána Pokoše. Drobný problém v dokazování nastal, když Kajínkův advokát Bárta poukázal na skutečnost, že Pokoš byl zastřelen z druhé strany auta kde bylo okno u dveří zatažené. Rekonstrukci vraždy na místě činu pro jistotu soudce Pravoslav Polák zamítl s odůvodněním, že soud má dostatek důkazů a další důkazy nejsou třeba. Na to má pochopitelně právo - volné hodnocení důkazů je vskutku široký pojem, a jejich hodnocení je v mnoha případech relativní. Někdy soudci stačí skutečně málo, aby se přiklonil na tu či onu stranu. Poslední přišel na řadu pozdější korunní svědek Vojtěch Pokoš. Ten sice byl postřelen třemi ranami do zadní části těla když se pokoušel utéct, přesto policii i u soudu tvrdil, že se Kajínkovi díval do obličeje a bezpečně ho poznal. Tvrdil také, že po něm střelec střílel ze dvou metrů, ale znalec určil, že střela do zadku byla vypálena maximálně z dvaceti centimetrů. Je proto záhadou proč ho tak zručný vrah nestřelil z tak malé vzdálenosti do rovnou hlavy, aby se zbavil očitého svědka. Toto však soud neřešil. Prostě zazmatkoval anebo neměl na Vojtěcha Pokoše objednávku.
U soudu vypovídal i utajený svědek, který někoho viděl spěchat od místa činu. Na policii to sice nepotvrdil s určitostí a muže popsal jinak, ale u soudu, skrytý ve vedlejší místnosti usoudil, že muž na obrazovce sedící v poutech by mohl být tím, který spěchal z místa činu. Rekognice, tak jak ji vyžaduje zákon z nepochopitelných důvodů provedena nebyla a zatímco u Budíka to znamenalo zmaření jediného důkazu, u Kajínka to nevadilo. Svědectví však bylo přijato jako hodnověrné a počáteční váhání a nejistotu svědka si soudce Polák vysvětlil rozrušením přestože výslech tohoto svědka na polici byl proveden až půl roku po vraždách.


 

Manipulace s důkazy IV.


30. března 2009 v 12:09

Manipulace s důkazy IV.

Aby byla akceptovatelná verze žalobce museli být z plánování trestného činu vraždy logicky postaven před soud podle §7 tr. zák - příprava trestného činu nebo § 10 (organizátor trestného činu) i objednavatel Antonín Vlasák, zprostředkovatel vraždy Alexadr Hegedüs (podle žaloby i jeho výpovědi před soudem) předal Kajínkovi 100 tisíc korun a také Jaroslav Ďurči - vrahův šofér. Všichni sice zpočátku obviněni byli, ale do vazby z pochopitelných důvodů neputoval žádný z nich. Ďurčiho obvinění bylo zakrátko staženo protože prý o tom, že veze Kajínka vraždit nevěděl a protože Kajínek vypovídal, že z Ďurčim nikam nejel. Logické co?
Pro obžalobu důležitý svědek Hegedüs, který údajně najal Kajínka, nebyl rovněž souzen jako spolupachatel vraždy, protože prý Kajínka nenajímal na vraždu ale jen na zastrašení a Kajínek to prý popletl.
Údajný objednavatel vraždy Vlasák také nebyl souzen za přípravu vraždy se stejným odůvodněním. Sám tvrdil, že Kajínka nezná a nic takového nikdy nežádal.
Před soudem pak nakonec stál samotný popleta Kajínek a jeho spolupachatelé vystupovali v postavení svědků. Tato varianta patří mezi oblíbené triky žalobců. Pokud by stanuli před soudem všichni jako obvinění nemohlo by se k jejich výpovědím přistupovat s takovou vážností jako v případě svědectví údajně nezaujatých svědků. Svědectví obviněných nemá takovou váhu, protože se mohou podle zákona hájit jakýmkoliv způsobem a lhaní obviněných není trestným činem podle § 175 - křivá výpověď. Naopak u svědků soud předpokládá, že mluví pravdu, protože v případě vědomé lži by si sami přivodili trestní stíhání za křivou výpověď. Proklamovaná rovnost stran před soudem je prostě i z tohoto důvodu fikcí.
Někdy se sice stává, že jsou spolupachatelé souzeni v oddělených procesech, ale hlavně tehdy, když je některý z nich na útěku. To však nebyl případ Vlasáka a spol. Soudce Pravoslav Polák si s tím hlavu nelámal, oddělil případ Vlasáka, Ďurčiho a spol. a nechal je v procesu s Kajínkem vypovídat z pozice svědků.
Kajínek byl na základě těchto svědectví odsouzen za dvojnásobnou nájemnou vraždu na doživotí. Mimořádný trest odůvodnil mimo jiné i znaleckým posudkem, který pravil, že Kajínek je nenapravitelný zločinec. Po deseti letech u soudu o obnovu řízení předložila obhajoba posudek jiného znalce, který posudek prvního znalce vyvrátil. Jenže soudce Bouček, který rozhodoval o obnovení procesu znalci neuvěřil a jiného znalce pro jistotu neurčil.
Objednavatel vraždy Vlasák byl z organizování a podílu na vraždě žaloby zproštěn.
Soudu zbyl jen nájemný vrah bez najímatele. Antonín Vlasák byl odsouzen k podmíněnému trestu pouze za vydírání. A je to...
Druhá verze nájemných vražd v plzeňských serpentinách nebyla nikdy policií seriózně vyšetřována a přitom měla a dosud i má logičtější vysvětlení a sled důkazů i přes úpornou snahu policie tvoří ucelený řetěz, který nemá zdaleka tolik chybějících článků jako ta dosud platná soudní. Často je v různých obměnách zmiňována v tisku či v televizních publicistických pořadech. Pohříchu však naše soudnictví dosud nemá tolik sebereflexe aby se alespoň pokusilo obnovou procesu tyto domněnky, možná i fakta, vyvrátit. Podnikatel Janda byl plzeňský mafián okresního formátu, kterého živil zločin ( v tom se tato verze shoduje s verzí soudní). Janda byl zločinec a oprávněně se bál zločinců z řad konkurence. Všude ho doprovázeli bratři Pokošové, mlátičky, kteří si říkali bodyguardi. Chránili ho, ale hlavně mu sloužili jako nástroje pro vydírání.
"Podnikatel" Janda, aby si své podnikání pojistil, pásl hned několik důležitých vysokých policejních důstojníků, kteří jeho aktivity kryli. Jak? Jednoduše, prostě je nevyšetřovali. Mimo jiné pásl i šéfa plzeňské kriminálky majora Ladislava Kadeřábka a jeho kolegu majora Jaroslava Kronďáka.
Jeho konkurent Antonín Vlasák rovněž podnikající za hranou zákona (kde ale ta hrana vlastně je?) nebyl také jen tak někdo, i on si pásl své policajty v čele s velitelem zásahové jednotky plzeňské policie majorem Jiřím Kreuzerem a instruktorem této jednotky kapitánem Janem Mikešem. V počtu uplacených policistů byly síly zdánlivě vyrovnány, jenže někteří z policistů pracovali i pro konkurenci. Domy, auta, chaty přece něco stojí. Nemlčí podsvětí, nemlčí ani policisté. Informace o podivné symbióze plzeňských policistů a zločinců prosakovaly stále víc a stále víc se o ní veřejně mluvilo a to nejen v Plzni. Plzeňští strážci zákona dostali varovné echo z pražské inspekce, kde měli také své spřátelené duše a proto museli jednat. Nejvíce je ohrožoval Janda, protože o jejich levárnách zdaleka nejvíc věděl a co víc, Janda byl podezřívavý a proto si většinu hovorů se svými policajty tajně nahrával, to sice praktikoval i Vlasák, ale ten byl chytřejší a o svém archivu kompromitujících nahrávek veřejně nemluvil. Proto se plzeňští policejní bossové rozhodli, že se Jandy zbaví. Uvažovali o nájemném vrahovi, ale nakonec se rozhodli, že ušetří a vraždu zorganizují, provedou a přikryjí sami. Hlavním organizátorem byl major Kadeřábek, který mohl při následném vyšetřování tahat za nejdůležitější nitky a vyšetřování navést na někoho jiného. Provedení vraždy musel naplánovat narychlo protože se termín chystaného zatčení Jandy dozvěděl až na poradě vedení plzeňské policie, která se konala v pátek 28.května 1993. Zatčení chtěla provést zásahová jednotka, které velel Vlasákův muž major Kreuzer tentýž den. Kdyby za Jandou spadla klec, byl by to s největší pravděpodobností i konec kariéry mnohých plzeňských policejních důstojníků. Jak se později ukázalo, nezachránila je ani vražda Jandy. S Jandou šla do hrobu i jejich kariéra, s výjimkou jediného - majora Kadeřábka. Ten jediný přežil své kumpány a dokonce byl povýšen na podplukovníka a dnes pracuje na policejním prezídiu ve funkci zástupce ředitele Úřadu kriminální policie. Kadeřábek byl zaskočen rychlostí jakou se podařilo Kreuzerovi stáhnout své muže z jiných akcí, aby mohl provést Jandovo zatčení, neztratil však hlavu a v klidu zpola žertem pronesl onu památnou větu, která stála Jandův život : " V pátek to nejde, pátek se nezatýká, ten je jako malá sobota, nechme to na pondělí..." Bylo rozhodnuto, celá akce se odložila o tři dny a Kadeřábkovi lidé získali čas na uskutečnění svého záměru. Major Kronďák okamžitě prásknul připravovaný termín zatčení Jandovi a doporučil mu, aby se raději neozbrojoval. Na policistu to byla dobře vymyšlená lest, která vypadala na první pohled logicky. Kronďák projevil obavy, aby jeho chlebodárce nepřišel při možné přestřelce k úhoně. Ve skutečnosti však byl jeho záměr jiný, chtěl aby se při popravě nemohl bránit. Pokud by totiž byli Pokošovci ozbrojeni, určitě by stačil aspoň jeden z nich střelbu opětovat a to by nebylo pro vrahy dobré.
Major Kronďák potom vylákal Jandu na schůzku v borských serpentínách. Řekl mu, že mu tam Vlasák vrátí dluh, nebo že peníze pošle po Mikešovi, který pro Vlasáka pracoval. Kapitán Mikeš však pracoval i pro Jandu, který mu slíbil levně prodat jednu z posiloven, pokud se mu podaří přesvědčit Vlasáka, aby mu rychle vrátil dluh. Proto nebyla případná Mikešova přítomnost na schůzce s Jandou překvapivá.Vše ale nešlo podle plánu protože Janda si neodpustil ještě dvě hodiny před schůzkou zavolat Vlasákovi, že ví o připravovaném zatčení, které právem přičítal Vlasákovi a znovu mu připomněl vrácení dluhu 1,6 mil. korun. Vlasák mu vrácení dluhu opravdu slíbil, ale celý hovor si pro jistotu nahrál. Zda mu chtěl peníze opravdu vrátit či zda věděl o chystané vraždě policisty se už nedovíme. Jisté však je, že na schůzku s Jandou se nechystal ani náhodou a udělal vše pro to, aby si zajistil na nedělní večer neprůstřelné alibi.
Oficiální verze pravila, že setkání s Jandou přislíbil, ale místo sebe poslal vraha Kajínka. Problém je však v tom, že Kajínek byl Pokošem identifikován jako profesor Lebeda a ten neměl k vracenému dluhu žádný vztah. Proč by jel Janda na schůzku s Labedou i s Vlasákem či jeho emisarem současně? Proč by jel Janda na schůzku s Lebedou někam na okraj Plzně a ještě k tomu za asistence policistů. Spojení Lebedy a možná přítomnost policistů je slabý bod oficiální verze. S přítomností policistů totiž Janda v osudný den počítal a dokonce tím uklidňoval své bodyguardy : " nic se neděje to jsou moji policajti..." Jisté je, že Janda na schůzku v uvedený čas skutečně přijel, zastavil, stáhl okénko, což bylo jasným důkazem toho, že muže kteří tam čekali, znal a nebyl jejich přítomností překvapen. Útok nečekali ani bratři Pokošové.
Z několika na sobě nezávislých svědectví byli vrazi Mikeš s Kronďákem. V některých výpovědích z druhé ruky padlo i jméno majora Kreuzera, který však alespoň podle toho co víme neměl na vraždě zájem a navíc to byl on, kdo navrhoval zatčení už v pátek.
Vrazi stříleli ze dvou různých zbraní a jak bylo uvedeno i v oficiální zprávě, obě zbraně nepatřily k nejnovějším modelům. I to neodporuje verzi policejních vrahů, kteří měli dostatek možností zatajit některé z neevidovaných zbraní, které zabavili, nebo jim je někdo odevzdal dobrovolně, podobně jako to udělal o pár let později podplukovník Vojtěchovský.
Po střelbě utekl vrah z místa činu na opačnou stranu než tvrdila policejní verze. Koho v tom případě identifikovali svědci?
Předpoklad jednoho mimořádně obratného střelce je nanejvýš nepravděpodobný.
Svědek Oros ( přihlásil se až po šesti letech) pozoroval průběh tragédie z okna umývárny plzeňské věznice Bory, kde byl tehdy ve vazbě. V inkriminovanou dobu se koupal společně s dalšími šesti spoluvězni. Všichni slyšeli sérii výstřelů a okamžitě se nahrnuli k oknu Vyšetřovacím pokusem bylo potvrzeno, že z okna koupelny mohli místo činu vidět. Záznam vězeňské služby potvrdil i dobu koupání. Je však možné, že vzdálenost (150 m ), šero a nedokonalý výhled neumožnily sledovat všechny aktéry vraždy a druhý vrah mohl skutečně utíkat z místa činu opačným směrem. Jisté je to co Oros při jednání o obnově procesu potvrdil, že byl u okna první a viděl střelce utíkat na opačnou stranu, než bylo tvrzeno před soudem. Vrah podle svědka utíkal asi 200 metrů směrem dolů po pěšince a posléze se obloukem vrátil k místu činu. Poté kdy přijela výjezdová skupina kriminalistů se mezi ně nenápadně vmísil. Kajínek po kterém bylo v té době vyhlášeno celostátní pátrání by asi těžko unikl jejich pozornosti, ledaže by byl jejich komplicem.
Policisté, kteří vyšetřovali vraždy na místě, potvrdili, že mezi prvními byli na místě také Mikeš s Kronďákem a dokonce i major Kreuzer. Ani jejich nenadálá přítomnost na místě činu nikoho nepřekvapovala. U soudu o tom nepadlo slovo.
Jisté je, že vyšetřování vraždy, ať již byla spáchána Kajínkem nebo policisty provázela celá řada nejasných pochybení, mizení důkazů, ovlivňování svědků, podivně sestavených vyšetřovacích týmů či špatně provedených rekognicí (nedají se už opakovat).
První vyšetřování a ohledání místa činný vedl šéf výjezdové skupiny nadpor. Jan Falcman. Osobně vyslechl bezprostředně po vraždě sedm svědků z nichž ani jeden včetně svědka Nováka (vypovídal nakonec i před soudem, kde už svou původní výpověď poněkud změnil) nepopsal vraha tak aby se jen vzdáleně podobal Kajínkovi. Jejich popisy však sedly jako ulité na Kronďáka. Zajistil také pásek s nahrávkou rozhovoru Jandy s vrahem. Existenci záznamu připustil i Pokoš. V následujícím týdnu však byla sestavena zvláštní vyšetřovací skupina policistů a začaly se dít věci. Major Kadeřábek jakoby chtěl sestavením týmu ukázat, že žádná válka mezi policisty v Plzni neexistuje. Do týmu jmenoval vyváženě z obou táborů policistů. Mezi nimi i Jandova Kronďáka (co na tom, že prozradil přísně tajnou policejní akci) a Vlasákova muže Jiřího Kreuzera (Kreuzer byl do té doby velitelem zásahové jednotky).
Major Kronďák, přítel rodiny zavražděného mafiána, přivezl necelou hodinu po vraždě na místo činu manželku Štefana Jandy. Šetřením však bylo zjištěno, že mu nikdo z operačního centra plzeňské policie nevolal, že se nějaká vražda stala a místo vraždy znali jen policisté z výjezdové skupiny, Kronďák v té době neměl službu. Mobilní telefon tehdy ještě nebyl běžný a signál ani nepokrýval celé území Plzně. Přesto Kronďák zamířil neomylně k mísu činu. Když se ho na tuto záhadu ptal reportér TV Nova Janek Kroupa major Kronďák se zprvu zakoktal a potom použil osvědčenou taktiku - žádal vypnutí kamery a odmítl se dál bavit.
Detektiv Felcman se nestačil divit jakým tempem mizely důkazy, které nashromáždil. U soudu doslova vypověděl, že z toho byl v šoku. Po krátké době znechucen, možná však z obavy o život od police odešel. Postupně z policejních služeb mizeli i další hrdinové policejní galerky. Někteří po dalších přehmatech, které už nešlo zaretušovat (Kreuzer), jiní, například Mikeš to zabalil už po roce. Paradoxně prý proto, že měl v plzeňskou policii absolutní nedůvěru... Dokonce se nechal slyšet, že plzeňské policejní špičky (Kadeřábek) páchají organizovanou trestnou činnost a k tomu využívají své podřízené. Pravda to mohla být, ale není moc pravděpodobné, že by Mikeše k tomu někdo nějak zvlášť nutil. Za pár let byl obviněn a následně i odsouzen za zpronevěru sedmi miliónů korun z účtů bytového družstva Zvonek. V dubnu 2004 mu rozsudek sedm let vězení s ostrahou potvrdil i Vrchni soud v Praze. Mikeš je od té doby na útěku, praskla na něj i další zpronevěra a navíc i krácení daní. Mikeš se hájí tím, že se jedná o odplatu policistů za jeho roli v Kajínkově kauze. Mikeš, který je s největší pravděpodobností i jeden z vrahů ví o čem mluví. Nejlepší komplic je mrtvý komplic. Podobně se skrývá na neznámém místě i Kreuzer, který tvrdí, že i jemu jde o život. Všichni dohromady se zase bojí o život Kajínka. Když ho přivážejí k soudu spoutaného jako zvíře je obklopen střelci v neprůstřelných vestách, v přilbách a se zbraněmi v pohotovosti. Neobávají se, že by jim Kajínek utekl, chrání ho, aby ho nezastřelili kolegové z plzeňské policejní rodiny...
Nejsou to bezdůvodné obavy o tom není pochyb. O život šlo i důstojníkovi inspekce ministra vnitra Přemyslu Valachovskému, který jel do Plzně prověřit informace, které se na inspekci donesly o trestné činnosti plzeňských policistů. Stěžovali i svědci z Kajínkova procesu, že je policisté nutili k nepravdivým výpovědím. Jediné co se podařilo Valachovkému zjistit bylo, že v Plzni už uklízeli. Spisy byly vykradené, protokoly pořízené Felcmanem chyběly, chyběly i nahrávky, dokonce nebyl k nalezení ani magnetofon, který policisté půjčili Vlasákovi. Na první pohled normální policejní bordel (tak to "vysvětlují" dodnes policisté z inspekce), ve skutečnosti se však jednalo o normální manipulaci s důkazy a maření vyšetřování. Viník "ztrát" nebyl nikdy odhalen, odpovědnost nenesl nikdo a šéf kriminálky Kadeřábek byl za to povýšen.
Jenomže i vykradené spisy ohrožovaly kariéru těch, kteří zůstali v policejních službách. Primárně pak plzeňského kmotra Kadeřábka. Když ne z vraždy, tak přinejmenším z nehorázných nepořádků a nedodržování služebních předpisů. O tom, že Kadeřábek měl v Praze své lidi svědčí i jeho následné povýšení na Policejní prezídium (policejní president gen.Kolář). Na vyšetřovatele Valachovského, který se vracel do Prahy s torzem dokumentace o vyšetřování vražd, začal nedaleko za Plzní najíždět řidič těžkého terénního vozu a pokoušel se ho v plné rychlosti vytlačit z vozovky. Naštěstí Valachovského řidič včas zareagoval a přibrzdil. Tento útok nebyl nikdy objasněn a Valachovský vyjádřil názor, že za útokem mohli stát lidé blízcí policistům, nebo samotní policisté. Byl to pokus o likvidaci nepohodlného vyšetřovatele, nebo jen výstraha?
Kajínkovi se podařilo nemožné - 29.října 2000 uprchl z nejstřelenější české věznice Mirov. Jak se mu podařilo dostat na celu diamantový provaz na přeřezání mříží a pevné silonové provázky, se kterými vězni pracovali na výrobě žaluzií je další záhadou. Stejně tak je záhadou, kde sehnal peníze a kdo mu zajistil odvoz ze Šumperska do Prahy.
Kajínek byl na útěku celých 40 dní, ale typ na jeho možný úkryt dostal shodou "náhod" podplukovník Kadeřábek už necelý týden po jeho útěku od Martina Vlasáka, vraha, který si na Mirově odpykával doživotní trest s Kajínkem. Proč zrovna Kadeřábek? Opět je znána jen verze Kadeřábka, který tvrdil, že si ho vybral sám Vlasák. A tak stanul možný organizátor vraždy a člověk odpovědný za mizení důkazů proti Kajínkovi podruhé v centru dění a podruhé mohl tahat za nitky. Podplukovník Kadeřábek, tentokrát už obávaný pražský padrino, nebyl členem týmu vyšetřovatelů, který byl sestaven pro pátrání po uprchlém vězni, přesto informaci o možném Kajínkovu úkrytu před svými kolegy tajil. Vlasák však nemlčel a to, že Kadeřábkovi řekl o úkrytu Kajínka už pět dní po útěku nepsal novinářům a dokonce vypovídal i na kameru TV Nova.
Podplukovník Kadeřábek byl obviněn a jeho počínání začala řešit Inspekce ministra vnitra se souhlasem státního zástupce Martina Omelky. A zase se začaly dít věci na kterými zůstával rozum stát, které však patří ke standardům policejního vyšetřování Inspekce ministra vnitra. V tomto případě se však dokumenty neztrácely, ale nově nalézaly. Kadeřábek tvrdil, že Vlasák je lhář a vrah, že mu u úkrytu neřekl pět dní po útěku ale až osm (ve skutečnosti sedm). Jenomže Kajínka hledali čtyřicet dní a protiteroristická skupina vyšetřovatelů dostala od Kadeřábka a jeho kriminalistů informaci o tom, co věděl od Vlasáka až tři dny před zásahem. Dokonce jeden člen z této jednotky řekl, že s definitivní jistotou jim to podplukovník Kadeřábek oznámil až pár hodin před chystaným zásahem. Kadeřábek a jeho lidé prý museli celých 37 dní Vlasákovu informaci prověřovat. Byt Černé, kde se Kajínek skrýval údajně monitorovali. Jak ho hlídali a monitorovali aniž se o tom dozvěděla protiteroristická pátrací skupina se veřejnost nikdy nedozvěděla. Hlídání to bylo podivné. Kajínek aniž by byl nějak maskován (podle výpovědi Marie Černé) chodil téměř každý den na nákupy, dokonce si zajeli i do Globusu koupit činky, do Teska pro oblečení, do nedalekého hypermarketu pro potraviny a to ještě Černá nevěděla kam chodil, když nebyla doma. Večer se prý procházel po sídlišti. Jaké to tedy bylo monitorování? Kajínek byl ozbrojen (kdo mu opatřil zbraň se také nezjistilo), co kdyby ho někdo poznal a upozornil na něho v nákupním středisku plném lidí? Kaděřábek se hájil tvrzením, že o tom určitým policistům řekl, ale to může být stejně důvěryhodné jako jeho zdůvodnění proč odložil zatčení Jandy o tři dny.
Tři hodiny po zatčení Kajínka zásahovou jednotkou (8.12.2000) vystoupil podplukovník Kadeřábek v České televizi. Hovořil jako zástupce ředitele kriminální služby, která se zasloužila o jeho dopadení. Tehdy ale mluvil úplně jinak.
Jak se policie dozvěděla, že je právě v bytě Marie Černé?
Policie v podstatě analytickou činností shání poznatky a dospěla k závěru, že by mohl mimo jiné být v tomto bytě. Probíhalo určité analyzování, monitorování, až jsme nabyli přesvědčení, že je v tomto bytě.
Oznámil vám nějaký konkrétní člověk?
Ne.
Takže někdo jiný?
To neoznámil nikdo, k tomu se policie dopracovala na základě svých získaných poznatků.
Jak dlouho jste to věděli?
Já to nebudu říkat jak dlouho jsme to věděli. V každém případě tam určitý čas na monitorování byl.
Byl po celou dobu těch 40 dnů v Praze?
Jestli ne 40, tak bych to typoval na 39.
Výpověď v televizním studiu sice není jako výpověď při vyšetřování, ale je zřejmé, že v televizi lhal. Jaký je rozdíl mezi lhaním Hegedüse, Ďurčiho, Pokoše, Vlasáka, Mikeše, Kronďáka, Kajínka a Kaděřábka? Velký. Oni lhali a Kadeřábek jen změnil výpověď.
A tvrzení policistů, že některým o tom řekl? Ti si dosvědčí cokoliv.
A jak to dopadlo? Jako obvykle. Kadeřábek byl vyšetřován inspekcí, ta spis předala státnímu zástupci Omelkovi s návrhem na obvinění, ten šetřil a šetřil, potom spis vrátil Inspekci k došetření, objevovaly se nové důkazy o tom, že Kadeřábek nic neporušil a jednal naopak v souladu s předpisy, až nakonec Omelka dospěl k názoru, že pan podplukovník jednal vlastně správně, jen trochu nešikovně a obvinění nepadlo. Jediná, která byla obviněna a nakonec i odsouzena byla Marie Černá. A je to...
Policejní novinářka Slonková z Kadeřábkova případu vytloukla několik článků, ale ani v jednom neuvedla hlubší souvislosti možné Kadeřábkově účasti na vraždách u borské věznice.
V podstatě psala jako jeho advokátka a připravila tak půdu pro to, aby i tento Kadeřábkův zločin zůstal bez potrestání.
Na stránkách MF DNES vytvářela hned několik možných teorií, ale všechny ve svém podtextu stranili mocnému podplukovníkovi (byl jejím policejním informátorem?).
V první uváděla, že Kajínek věděl o podílu Kadeřábka na vraždách a proto Kadeřábek chtěl aby vězeň nebyl dopaden. Jako hlavní argument toho, že tato verze je velmi nepravděpodobná uvedla :
Verze č.1 - Kadeřábek se podílel na Kajínkově obvinění a uvěznění. Kajínek ho chtěl podle Vlasáka zavraždit (tomu bych se ani nedivil). Slonková tím naznačila, že poctivec Kadeřábek už jednou dostal Kajínka za mříže a snažil se ho tam dostat znovu.
Toto je však nejabsurdnější tvrzení, které naprosto postrádá logiku. Pokud je pravda, že tehdejší šéf plzeňské kriminálky organizoval vraždu Jandy a jeho bodyguardů a poté zavíral oči nad záhadným mizením důkazů včetně brutálním nátlaku na vytypované svědky a vykonstruoval obvinění na Kajínka, je naopak logické, že by se snažil o to aby mu Kajínek
zmizel jednou provždy z cesty. Jen tak si dokáži vysvětlit jeho zdánlivě opatrné nakládání s Vlasákovou informací.


 

Manipulace s důkazy V.


30. března 2009 v 12:08

Manipulace s důkazy V.

To, že Vlasák nebyl zcela konkrétní a místo úkrytu nepotvrdil na sto procent víme opět jen z výpovědi samotného Kadeřábka. Navíc předpoklad, že by se Kajínek mohl skrývat jen v okruhu přátel, se kterými se ve věznici stýkal, se nabízel sám. A s kolika lidmi se asi přísně střežený vězeň mohl stýkat, a kolik z nich mělo v té době pravidelné návštěvy, aby mohl Kajínkovi připravit rychlý přesun do Prahy?
Verze č.2 - Kadeřábek se chtěl Kajínka zbavit, třeba ho zavraždit. Důvod je logický Kajínek věděl, že organizátorem vražd byl Kadeřábek. Stále totiž hrozí nebezpečí, že se mohou najít nové důkazy (třeba promluví samotní policisté, kteří se na vraždách podíleli) a dojde k obnově procesu. To, že by nakonec mohl být odsouzen Kadeřábek není tak úplně od věci. Proto mohl mít zájem na jeho definitivním umlčení. Buď ho chtěl sám zastřelit v sebeobraně, anebo aby byl zastřelen při zatýkání.
To však Slonková vzápětí zavrhla argumentem, že by si Kadeřábek nevzal na schůzku dalšího detektiva. Nebyla to pravda. Žádný detektiv u toho nebyl, jen státní zástupce dozorující věznici Mirov. Navíc není jisté zda u rozhovoru vůbec byl. Státní zástupce Antl tam byl s Kadeřábkem rovněž ale prakticky se o něm nemluvilo, později přiznal, že Kadeřábka do věznice doprovázel ale u samotného hovoru prý nebyl. Proč a z jakého titulu tam jel blíže nevysvětlil.
Kmotr Kadeřábek se tak podruhé obratně vyvlékl z obvinění a jestli neumřel řídí české kriminalisty dodnes. Nedivil bych se, kdyby to jednou dotáhl na policejního presidenta.
Kajínkův útěk však přesto vyvolal mnohé otázky a pochybnosti nad tím jak to plzeňskému soudu naservíroval major Kadeřábek a jeho podřízení. Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský si vyžádal Kajínkův spis a podrobně ho prostudoval. Nad mnoha nesrovnalostmi nestačil kroutit hlavou. Ministr spravedlnosti zpochybnil rozhodnutí plzeňského soudu hned z několika důvodů :

1. Kájinka si jako vraha údajně najal podnikatel Vlasák. Ten sice byl zprvu souzen za návod k vraždě za úplatu, ale nakonec byl obvinění u soudu zbaven. Kajínka neznal a prostřednictvím Hegedúse objednával jen vystrašení Jandy. S tímto "vysvětlením" souhlasili i policisté, nutno podotknout, že Vlasákovi policisté, a tak byl Vlasák obviněn jen podle § 197a - násilí proti skupině obyvatelů, nebo jednotlivci v prvním odstavci, kde mu hrozil jen symbolický trest maximálně jednoho roku. Vlasák tvrdil že najatý "zastrašovatel" překročil rámec dohody. Žádný důkaz však pro toto tvrzení neuvedl, přesto byl soudem akceptován. Podle tohoto tvrzení měl být Kajínek jen najatý bubák, ale on to popletl.
2.Policisté Mikeš i Kreuzer byli obviněni z ovlivňování svědků v souvislosti s vyšetřováním nájemných vražd, ale vyšetřovatel, který případ převzal však po zatčení Kajínka nenašel ve spisech žádné dokumenty, které jejich ovlivnění prokazovaly. Jednoduše je někdo vybral.
3. Klíčoví svědci byli v době vyšetřování rovněž ve vazbě a byli stíhání za násilnou majetkovou trestnou činnost. Pokoš dokonce za opakovanou loupež se zbraní v ruce
Bylo prokázáno, že Pokoš byl po pohovoru s vyšetřovateli skutečně z vazby propuštěn a dále vyšetřován na svobodě. Loupež § 234 byla posléze překvalifikována na skutek s nižší sazbou § 247 Krádež, kde byla Pokošovi do vyměřeného trestu započtena vazba a tak se už nemusel vrátit do vězení. Od soudu nakonec odešel s podmínkou. Se 100% jistotou lze tvrdit, že bez dohody s policisty by 6x odsouzený recidivista nevyvázl. O neobvyklém postupu plzeňských vyšetřovatelů svědčí i potrestání vyšetřovatele Leva nadřízeným Kadeřábkem proto, že loupežníka Vojtěcha Pokoše vzal v rozporu s jeho míněním do vazby. Vyšetřovatel Lev vzápětí požádal o odchod do civilu.
Ministr Rychetský nepřímo poukazoval na pestrou kriminální minulost svědků, kteří byli v úzkém kontaktu s policisty.
4. Ministr pochyboval i nad způsobem provedení vraždy, kdy znalci sice připustili teoretickou možnost takovéto střelby, ale ve skutečnosti se podle jeho mínění jednalo o artistický výkon. Okolnosti střelby měl soud lépe prověřit, tím nerážel na neuskutečněnou rekonstrukci na místě.
Podivných okolností vraždy a odsouzení bylo více, ale soud nepostupoval podle zásady jasného přesvědčení. Obvykle se naopak říká, že pochybnosti svědčí ve prospěch obžalovaného. Tato zásada není v našem právním řádu zakotvena, ale soudci tak často svá rozhodnutí vysvětlují - pokud se jim to hodí.Ministr spravedlnosti nakonec podal ve prospěch Kajínka stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu, avšak bezúspěšně. Na tomto místě je třeba zmínit, že soudci neradi vyhovují žádostem politiků i kdyby byly odůvodněné, prostě z principu. Tvrdí, že jsou nezávislí a ostatní jim do toho nemají mluvit, tím méně pochybovat o rozhodnutí jejich kolegů.
Kajínkůvi právníci nakonec využili medializace případu a začali shromažďovat důkazy, které by pomohly k obnově procesu. To však je v podmínkách našeho soudnictví prakticky nemožné. V úvodu jsem se zmínil, že u našich soudů nestojí obviněný jako nevinný, i když to zákon předpokládá, ale obviněný musí od samého počátku vyvracet obvinění vznesené státním zástupcem a dokazovat, že skutek kladený mu za vinu nespáchal. Při žádosti o obnovu soudního procesu jsou relevantním argumentem pouze nové důkazy neviny odsouzeného, které musí zajistit a předložit samotný odsouzený. Z toho plyne, že při volném hodnocení důkazů soudem záleží jen na úvaze soudce, zda tyto důkazy přijme a de facto uzná svou chybu v původním posouzení důkazů, nebo příjme opačná svědectví svědků, kteří se často vymlouvají na výpověď pod policejním nátlakem, či pozdější odsouzených svědků, kteří měli z dřívější křivé výpovědi prospěch. Takovéto důkazy jsou při obnově procesu pochopitelně přijímány s nedůvěrou. V popisu z úvodních kapitol je navíc zřejmé, že policisté se skutečně nerozpakují použít fyzické násilí, na které mnozí svědci doplatili zdravím, nebo dokonce životem.
Naše zákony však umožňují i jiné právní kličky, které znesnadňují snahu o obnovu řízení. Obnovu řízení posuzuje stejný soudce a stejný senát, který rozhodoval v původním procesu. Je známo, že lidé neradi přiznávají své omyly a naši soudci zvlášť. V případu Jiřího Kajínka se však soudce Pravoslav Polák ukázal jako člověk, který je nad věcí a připustil, že se mohl dopustit omylu v hodnocení výpovědí pochybných svědků a vyslovil názor, že by se obnovenému procesu nebránil, aby se ukázala pravda. Pochybnosti nad rozsudkem zpochybňují současně i jeho schopnosti. Jenže soudce Polák byl v době, kdy právníci Kajínka žádali o obnovu řízení na jiném stupni justice. Nepracoval již na prvoinstančním krajském soudu, ale u soudu odvolacího. Jistě by nebylo nemožné přeřadit kvůli tomuto případu pana soudce zpět, ale k tomu nebyla vůle. Pro takové případy se vybírají soudci o kterých se může předpokládat, že obnovu procesu zamítnou. Takoví hoši jsou téměř na každém soudu a našel se i v Plzni - soudce Tomáš Bouček, nechvalně známý svou arogancí k právu i obviněným.
Ještě před zahájením soudního jednání zaútočila justice ve službách vysoce postavených policistů na Kajínkova obhájce Kolju Kubíčka.
Pokus o Kubíčkovu profesní likvidaci a diskreditaci si v ničem nezadá s případem samotného Kajínka. Kubíček se tak nechtě dostal do střetu zájmů mocných policejních klanů. Část policistů z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, se složila na Kubíčkův honorář a najali ho, aby se pokusil otevřít Kajínkův případ a pomohl tak odhalit spolupráci některých jejich vysoce postavených kolegů. Jejich záměr ohrožoval především mocného podplukovníka Kadeřábka.
Kubíček obhajoval před devíti lety dva lupiče, kteří na ulici přepadli syna movitého pražského podnikatele Patrika Řeháka a požadovali na něm peníze. Na naše poměry byli brzy dopadeni a postaveni před soud kde je obhajoval advokát Kubíček. Na tom by nebylo nic divného, i ti nejznámější advokáti čas od času obhajují podobné delikventy. Jenže Řeháka začal kdosi po telefonu vydírat a hrozil, že pokud bude svědčit proti obžalovaným může se mu leccos přihodit. Třeba se u něj najdou drogy, nebo ho přejede na ulici auto. Vyděrač se představil jako advokát Kolja Kubíček.
Pokud by to byla skutečně pravda, musel by být Kubíček padlý na hlavu, aby někomu po telefonu vyhrožoval a ještě se k tomu představil plným jménem i s titulem. Jenže některým soudcům taková absurdita nevadí. Podnět ke stíhání Kubíčka dal podle mínění údajné oběti jeden ze soudců Obvodního soudu pro Prahu 6.
A tak stanul před soudem Kubíček a musel se hájit sám. Patrik Řehák ale před soudem svědčil ve prospěch napadeného advokáta, vyděrače neviděl, ale hlas v telefonu neodpovídal Kubíčkovi. Druhý korunní svědek Řehák starší se dokonce s vyděračem setkal, když ho osobně navštívil. U soudu popsal vyděrače jako mladého, štíhlého, vysokého muže, který ráčkoval. Možnost, že by jim mohl být Kubíčkek jednoznačně odmítl. Pro soud jednoduchý případ - obviněný advokát byl zproštěn žaloby, jenže odvolací Městský soud v Praze na žádost státního zástupce případ vrátil k novému projednání a dokonce připojil instruktáž kterak má obvodní soud hodnotit důkazy.
Dvakrát byl Kubíček zproštěn žaloby a dvakrát městský soud požadoval Kubíčkovo odsouzení. Nakonec ho tentýž soud se stejnými důkazy odsoudil k podmínečnému trestu, ale tentokrát se odvolal Kubíček a trapný proces pokračoval.
Odsouzení Kolji Kubíčka je přímo učebnicovým příkladem soudní šikany, ale také příkladem toho, že stejné důkazní prostředky si mohou soudci libovolně vykládat a také libovolně měnit své přesvědčení. V tom se téměř vyrovnají politikům.
Svého kolegu hájila advokátka Samková. Ve snaze zabránit odsouzení se chtěla pojistit a předložila soudu psychiatrický posudek, který říkal, že Kubíček byl nepříčetný a nebyl za své jednání odpovědný. Tomu věřím, myslím že většina z nás by byla z průběhu takového policejního vyšetřování nepříčetná. Soudce nato požadoval nové psychiatrické vyšetření advokáta v zařízení, které určil soud, ale tento požadavek odmítl Kubíček, který to pouvažoval za soudní šikanu. Soudce se tedy usnesl a vystavil příkaz k zadržení a dodání do bohnické léčebny z moci úřední. Nic na tom nezměnilo ani hlasité volání oběti jehož zájem soud údajně chránil, že vyděračem není Kolja Kubíček, ale někdo úplně jiný. Patrik Řehák se nechal dokonce slyšet, že požádá presidenta o milost pro soudem šikanovaného advokáta. Možná i on bude podroben psychiatrickému zkoumání protože nepochopil, že o tom kdo je vyděrač nerozhodují svědci, ale názor soudu. Nakonec může být rád, že nebyl obviněn z křivého svědectví, nebo z toho, že se vydíral sám. Podobné šikaně se nevyhnuli ani jiní známí advokáti, kteří se znelíbili některému z vlivných státních zástupců.
Například advokát Tomáš Sokol byl nařčen z toho, že vynášel důvěrné informace ze spisů a ovlivňoval tak vyšetřování. Podobnému nařčení čelil i jeho kolega Novák.
Nicméně iniciátoři Kubíčkova stíhání dosáhli svého. Advokát se v průběhu soudního líčení o obnovu procesu vzdal obhajoby Kajínka, kterou převzala jeho kolegyně Klára Samková.
Soud, kterému předsedal Tomáš Bouček byl od samého začátku poznamenán soudcovou zaujatostí, řekl bych až nevraživostí vůči Kajinkovi, jeho advokátům i svědkům, kteří vypovídali v jeho prospěch. Je však třeba říct, že soudce Bouček podobně jako před ním i Pravoslav Polák neměli lehkou úlohu. Svědci v prvním, stejně tak jako v tomto procesu byli mnohonásobní recidivisté a rutinéři soudních síní. Je těžké uvěřit šestkrát, či desetkrát soudně trestanému člověku, že tentokrát nelže, že lhal dříve pod nátlakem a dnes je polepšený. Někteří svědci se skrývali z obavy o život a nechtěli se k soudu dostavit. Soudce Bouček namísto toho, aby je nechal vyhledat a předvést, požadoval na obhajobě aby je vyhledala a dovlekla k soudu sama.
Jenže obhajoba nemá takové zákonné prostředky jako soudce. I kdyby obhájci věděli kde svědek bydlí, nemohou ho žádným způsobem dovést k soudu proti jeho vůli.
Z obavy o život se skrývali i policisté, kteří vraždy vyšetřovali. Nejvíc se cítil ohrožen bývalý major Kreuzer, který žije v ilegalitě dodnes. Na útěku před spravedlností je Mikeš. Dříve suverénní policejní důstojník Kronďák se před soudem klepal jako osika, koktal. Na nic si nepamatoval (vidíte a s takovou pamětí to dotáhl u policie až na majora) Přesto se našli někteří odvážlivci z řad bývalých policistů, kteří se rozhodli svědčit. Jedním z nich byl bývalý policista Jan Felcman, který zpočátku vedl vyšetřování vražd Jandy a Pokoše. Poukázal na mnoho chyb, které provázely činnost jeho kolegů, kteří po něm vedli vyšetřování, mizení důkazů, změny výpovědí svědků a znehodnocování důkazů, záhadné zmizení klíčové nahrávky pořízené Jandou těsně před smrtí.

Jeden z důležitých svědků obhajoby Alexander Hegedüs se rovněž bál o život, ale na rozdíl od policistů se chtěl soudního jednání zúčastnit. Žádal jen soudce Boučka, aby nemusel vypovídat před veřejností a před televizními kamerami. Nebylo mu vyhověno a tak se soudci Boučkovi podařilo vyřadit jeden z trumfů obhajoby. Hegedüs nebyl v žádném případě neviňátko, ale z dosud nejasných pohnutek se pokoušel napravit to, co sám nepravdivým svědectvím způsobil. Ještě v době, kdy byl Kajínek uklizen za zdí vězení v Mirově, kontaktoval kancelář presidenta republiky ( Václav Havel) a chtěl podat svědectví ve prospěch Kajínka, aby mu byla udělena milost. Několikrát s ním jednala právnička doktorka Jana Chalupová šéfka odboru pro styk s veřejností, která měla milosti na starosti. Hegedüs se ji svěřil, že Kajínka potopil, protože mu policisté vyhrožovali obviněním ze spoluúčasti na vraždě. Hrozili mu dvanácti až patnáctiletým vězením. Dokonce prý musel vypovídat podle předem napsaných poznámek. O tom, že to mohla být pravda svědčil i další vývoj Hegedüsova obvinění. Orgány činné v trestním řízení se v jeho případě chovaly jako chytrá Horákyně - oblečená, neoblečená, zprostředkovatel vraždy, nezprostředkovatel - zprostředkovatel domluvy.
Bývalá zaměstnankyně presidentské kanceláře vypověděla před soudem: " To co mi Hegerüs řekl, když jsem si dala do souvislosti s Kajínkovým spisem, mi připadalo velmi pravděpodobné. On neměl čisté svědomí, vyhledal mě sám a musel vyvinout velké úsilí, aby se mu to podařilo." Na chvíli svým svědectvím soudce Boučka zaskočila, ale když se vzpamatoval prohlásil, že se mu to nějak "nezdá" a požadoval doplnění výpovědi záznamem z klihy návštěv presidentské kanceláře. Nepřímo tak řekl, že bývalé zaměstnankyni presidenta Havla nevěří. Výpověď Chalupové nakonec potvrdila i kopie dopisu žádosti o milost, kterou Hegedüs zaslal presidentské kanceláří s žádostí o milost rok před jeho osobní návštěvou (19.10.2001). V dopise Hegedüs mimo jiné přiznává: " Byl jsem součástí policejní manipulace s pravdou. Mohu rezolutně prohlásit, že soudní proces s Kajínkem byl vším, jen ne aktem spravedlnosti. Hájil jsem sobecky své osobní zájmy a měl i obyčejný lidský strach, že mě ona nelítostná mašinérie semele společně s Kajínkem. Jako člověk jsem selhal, vědomě jsem lhal. Vím, že jsem nebyl sám, tak jako já byla ovlivněna řada svědků.
Poté, co bývalá vedoucí prezidentské kanceláře pro styk s veřejností doložila kopii listu návštěv, kde byla Hegedüsova návštěva skutečně zapsaná dne 29.7.2002, prohlásil soudce Tomáš Bouček s arogancí jemu vlastní, svědectví ženy, která na rozdíl od Pokoše nikdy trestána nebyla, za nevěrohodné. Jinými slovy ji nařkl ze lži. A co víc, v závěrečné řeči ji napadl, že na omilostnění Kajínka měla osobní zájem, což odůvodnil tím, že se stýkala s lidmi, kteří kamarádí s Kajínkem. Podle této pomatené logiky by musel být soudce Bouček rovněž absolutně nedůvěryhodným, protože se v soudní síni stýká se zločinci všeho druhu. Jak je ale vidět odůvodnit se dá všechno i tou sebetrapnější hloupostí. Na spravedlnost a slušnost soudce Bouček rezignoval už dávno. Dokumentoval to i blábolem o tom, že podklady pro milost předkládala neověřitelným

—————

Zpět


Kontakt

Legalnivrazda


www.legalnivrazda.cz

22.12.2009 00:03

Legální vražda

Na adrese www.legalnivrazda.cz je popsáno co všechno je v ČR možné. Jak funguje ve skutečnosti policie a justice.

Celý článek

—————


www.sinagl.cz

06.02.2010 14:06

Předmět: Fw: GAUNER KLAUS

    od: Jan...

Celý článek

—————

22.12.2009 00:05

Jan Šinágl

na adrese www.sinagl.cz je...

Celý článek

—————


Jiří Kajínek

31.10.2010 12:32

Demonstrace na podporu Jiřího Kajínka

http://www.youtube.com/watch?v=eSIrpNaobRs&feature=player_embedded#!

Celý článek

—————

31.10.2010 12:30

Na Václavském náměstí se demonstrovalo na Kajínkovu podporu

 Praha - Na Václavském náměstí v Praze dnes demonstrovalo asi sto převážně starších zastánců vězně Jiřího Kajínka, který si odpykává doživotní trest. Přesně před deseti lety Kajínek utekl z věznice Mírov. Protestující požadovali obnovení jeho procesu. Demonstrace před sochou českého světce...

Celý článek

—————

22.12.2009 00:11

Stručně případem Jiřího Kajínka

  Stručně případem Jiřího...

Celý článek

—————


Jiri Dolejs <unj429g@telia.com>


dejme ty šmejdy politiky zavřít

12.01.2010 13:01

dejme ty šmejdy politiky zavřít

# ------------ Původní zpráva...

Celý článek

—————


Justiční mafie

17.06.2010 19:04

Policista nabízel ženám přehlédnutí přestupku výměnou za sex, dvakrát uspěl

Policista nabízel ženám přehlédnutí přestupku výměnou za sex, dvakrát...

Celý článek

—————

02.06.2010 16:59

Novodobá inkvizice? (legalizovaný zločin za bílého dne aneb exekuční mafie v praxi)

Novodobá inkvizice? (legalizovaný zločin za bílého dne aneb exekuční...

Celý článek

—————

16.05.2010 12:59

Manipulace s důkazy

  Manipulace s důkazy III. 30. března 2009 v 12:11...

Celý článek

—————

12.05.2010 18:41

Ombudsman není posvátná kráva

  Ombudsman není posvátná kráva, ale jen další pijavice na...

Celý článek

—————

12.05.2010 18:38

Justiční mafie – metoda mentálně retardovaného soudce

  Justiční mafie – metoda mentálně retardovaného...

Celý článek

—————

12.05.2010 18:38

Justiční mafie – metoda mentálně retardovaného soudce

  Justiční mafie – metoda mentálně retardovaného...

Celý článek

—————

12.05.2010 18:36

Noc dlouhých nožů v režii justiční mafie ČR

  Noc dlouhých nožů v režii justiční mafie ČR. Tři dny poté, co...

Celý článek

—————

12.05.2010 18:34

Krokodýl Dundee a česká justice

  Krokodýl Dundee a česká justice. Podle herce Paula Hogana...

Celý článek

—————

25.03.2010 09:49

Jak funguje konkursní mafi e v severních Čechách a vlastně celém státě

Jak funguje konkursní mafi e v severních Čechách a vlastně celém...

Celý článek

—————

22.02.2010 21:41

Česká mafiánská republika – součást EU

  http://www.pecina.cz/files/Sinagl/CEZ-TK-Bejkarna-020210.WMA &#

Celý článek

—————